Příručka RP

Ty tam! Já jsem Ryleen, trollí čarodějka a inženýrka. Ale především, jsem Roleplayer. Přicházím, abych naučila úplné začátečníky v RP, ale také zkusím doplnit znalosti těch pokročilejších. Tito lidé mě inspirovali k napsání tohoto návodu.

Poznámka autora: Nepředstírám, že tohle je přesná pravda nebo že znám odpovědi na všechno. Tohle jsou jen moje názory, nic víc. Ryleen.

„Počkat, cože? To nedává smysl!“ „Ale dává. Sleduj:“

Thrall. Tvrdí o sobě, že je nejmocnější náčelník Hordy a každý kdo to slyšel, měl být fascinován. A spousta lidí byla. Ale co kdyby ne?

Co kdyby se mu každý vysmál, když rozdával rozkazy? Byl by to stále ten velký a úžasný náčelník Hordy? Ne, nebyl. Byl by to jen nezajímavý ork, který má příliš velké ego.

To samé platí i pro další postavy. Nádherná elfí paní by nebyla nádherná, kdyby si to o ní ostatní nemysleli. Stejně jako by ten zábavný kostlivec nebyl zábavný, kdyby se ostatní nesmáli jeho vtipům. Nicméně stále můžete ovlivnit ostatní, pokud na ně uděláte dobrý dojem. Pošťouchnutí ve správnou chvíli, pomoc v nouzi, ale i dobře napsaná emoce může hráčům zvednou náladu.

„Moment, moment, moment. Neodporuje to tomu v první kapitole?!“ „Ano, odporuje. Ale oboje je pravda. Vysvětlím ti to…“

Už jsme si řekli, že reakce ostatních jsou to, co dělá tvojí postavu jedinečnou. Ale nikdy se nesmíš snažit ovládat ostatní. Nikdy.

Tahle kapitole je o tom, jak správně používat emoce. Jen pro pořádek připomínám, že emoce se píšou přes /e text emoce.

Schválně, jestli poznáš, která z emocí je špatně napsaná:

Krohlm vytáhl svůj runový meč a propíchl srdce vlezlého loupežníka.
Krohlm vytáhl svůj runový meč a vyrazil proti vlezlému loupežníkovi, míříc na jeho srdce.

Správně! Špatně je ta první. Krohlm totiž převzal kontrolu nad cizí postavou, tak aby se bandita nemohl bránit nebo uhnout před výpadem. Vlastně mu tak jeho ovládání ukradl. Takže – tohle nedělej.

Samozřejmě, jsou tu i vyjímky, občas to může být v pořádku, ale je dobrým zvykem předem druhou postavu informovat (pomocí OOC) o tom, jaké s ní máš úmysly.

A to i před tvojí postavou.

Opravdu. Tvým cílem během hraní RP by mělo být vždy tvoření RP zábavným a zajímavým pro všechny zúčastněné. Tohle pravidlo je nejtěžší na zapamatování.

Je celkem jednoduché chytit se postavy a přijmout její cíle za své vlastní. Ano, tvoje postava bude šťastná, pokud uspěješ. Ale budeš šťastný i ty? A co tvoji přátelé? Nezapomeň, že jsou tu od toho, aby se bavili. A ty taky. Dáme si příklad:

Gamlot se vplížil do Undercity, aby špehoval určitou skupinku nemrtvých. Chtěl zjistit, co plánují, a jak můžou být zastaveni.

To je to, co Gamlot chtěl. Ale chtěl to i hráč, který Gamlota ovládá?

Pokud se Gamlotovi podaří uspět, co se stane? Stane se vůbec něco? Nebylo by zábavnější, když by nemrtví Gamlota chytili? Nebo by se mohlo stát ještě něco jiného?

Nemůžeš se rozhodnout, jestli splnit postavě sen anebo to udělat zábavnější? Zvol zábavu. Je to přece hra!

• Někteří lidé se baví studováním historie světa Warcraftu, znají všechny souvislosti, kdo do koho kolikrát bodnul dýkou a používají to během hraní.
• Jiné naopak historie vůbec nezajímá a prostě si hrají podle toho, co zažili během hry a rozvíjejí to do svých příběhů a legend.
• Třetí skupina si pak něco vypůjčí z historie a přidávají do toho své úžasné příběhy.

Všechny tři typy hráčů ale občas znepříjemňují hru ostatním:

První znají každičký detail historie, ať už šlo o cokoliv. Druzí se historií nezabývají a hrají podle svého vlastního světa, ačkoliv to nemusí ostatním dávat žádný smysl. A třetí si často vypůjčují důležité postavy z historie a násilně vytváří vztahy (vytvoří Arthasovu sestřenici ze šestého kolena) a vměstnávají se tak do předem připraveného příběhu, aby vytvořili svou postavu jedinečnou a důležitou.

„Takže co mám udělat, pokud nechci ostatním hráčům zasahovat do historie?“ „Tři věci:“

• Pokus se vysledovat historii alespoň co se týče vaší postavy
• Nezapomeň, že pokud se to tvoje postava někde nedozví (v knihovně, od ostatních,…), neví to!
• Neboj se zaplnit díry v blizzardí historii. Ale zaplňuj realisticky, nedělej ze sebe vládce Kalimdoru. A nezapomínej také, že ostatní hráči neznají tu tvojí část historie.

Emeline. Předtím, než se stala nemrtvou, byla to žena farmáře v malé vesnici někde v dnešních Morových zemích. Když se probudila jako nemrtvá, nevěděla o světě skoro nic. Žijící celý život ve vesničce uprostřed ničeho, nevěděla nic o událostech, které vedly k její smrti. A už vůbec nevěděla, co se dělo po ní.

Třeba tohle je dobrá cesta, jak nebýt v konfliktu s historií, a zároveň mít spoustu prostoru pro sebe.

„A když už mluvíme o znalostech…“

Tady existuje jeden anglický termín, a to metagaming. Používá se v případě, že někdo používá (a zneužívá) ve hře informace, které jeho postava nemůže vědět, ale hráč je ví. Dáme si příklad:

Jay naštvala vůdce spolku, a tak začala utíkat a schovávat se. V chatu spolku se ooc zmínila o tom, kde se zhruba nachází. Další hráč použil /who k tomu, aby ji našel, a použil tuto informaci hráče jako svou vlastní. Za pár minut našli Jay, jak se krčí za křovím.

Tohle je velmi špatné a nevhodné. Samozřejmě hráč si vždycky najde důvod proč cestoval přes půlku světa zrovna do téhle oblasti a „náhodou“ Jay našel.

Ačkoliv, na druhou stranu, někdy může pomoci, když víš, kde se nachází tvůj cíl. Tvoje postava si tak může vybrat špatnou cestu a užít si tak mnohem víc zábavy! Tady by potom nešlo říct, jestli je to úplně v pořádku.

No… Vlastně šlo. Předtím, než se rozhodneš použít ooc informaci, zeptej se sám sebe:

Pokud použiju neRP informaci, bude to k užitku? Můžou si tak všichni užít víc zábavy?

Jestliže odpověď zní ano, pak použití nevadí. Ale pozor: tvoje postava se do kategorie všichni nepočítá. Nezapomeň na nadpis první kapitoly! Pokud si nejsi jistý, zeptej se OOC ostatních.

Ano. Jedna malá otázka může vyřešit hromadu problémů a Role Play může pokračovat! Na to nezapomínej!

Překlad z článku od ~Aldriony na deviantART, do češtiny přeložil Dejv. ^EN:1)